Můj příběh epileptičky II. - příště to můžeš být i ty
Poprvé jsem o své epilepsii promluvila před 4 měsíci v článku Můj příběh epileptičky.
Od té doby se mnohé nezměnilo. Beru léky, kvůli kterým se mi chce spát a jsem ospalá i v práci. Ke konci března jsem uveřejnila článek o své nemoci. Reakce na článek
Ne tak detailní, ale stále velmi osobní. Důvod? Vím, že nejsem jediná a že jak v Čechách tak po světě je nás stovky, kdo touto nemocí trpí. A pokud mohu udělat něco aby se lidé, kteří touto nemocí trpí nebo zrovna ji dostali, aby se necítili tak beznadějně ztracení.
Epilepsie je neurologické onemocnění, které se projevuje různými typy záchvatů ( od zahledění až po bezvědomí doprovázené křečemi ) v různých časových intervalech. Můžete mít jeden velký záchvat v životě a pak nikdy nebo je můžete mít každé tři hodiny. Sám neurolog v prvních letech epilepsie netuší, co vlastně lečí, dokud nedostane dostatek ,,důkazů".
Měla jsem štěstí, ale možná i smůlu. Za 15 let života s epilepsií jsem měla pouhé 2 záchvaty, které spočívali v záškubu a bezvědomí a v tom druhém případě jen zahledění. Nijak zvlášť mě nemoc neomezovala. Vyučila jsem prodavačkou, sportovala ať už závodně nebo rekreačně.
Během 15 let, co mám epilepsii, se objevila u dalších lidí v blízkém okolí. Jeden se z ní léčí od útlého dětství, u jiného se objevila až nedávno. Můžete ji dostat kdykoliv. Epilepsie je jako pomyslný pohár, který čeká na svoji poslední kapku. Stres, nedostatek spánku, bujarý party život, špatná životospráva. Jestli máte takový styl života, nedivte se až se jednoho dne probudíte na zemi s pokousaným jazykem a v kaluži krve.
Asi nikoho nepřekvapí, že ruku v ruce s epilepsií kráčí i deprese. Když víte, že máte v hlavě něco, co může kdykoliv převzít kontrolu nad vaším tělem, není snadné se s tím smířit. Usínáte s obavami a každým krokem přemýšlíte, co by se stalo, kdyby jste právě teď dostali epileptický záchvat, za každou palčivou bolestí hlavy vidíte příznak. Nejdříve se bojíte že zemřete, že vás nikdo nenajde v čas a cítíte se beznadějně, zoufale až zbytečně. Je mi dvacetsedm, ale už od té doby kdy jsem začali mít epilepsii se mé deprese neliší.
A co dělat, abyste se úplně nezbláznili? Stejně jako v dalších kritických momentech v životě jsou tentokrát nejdůležitější tvoji blízcí. Nemusí to být hned rodina, ale i kamarádi nebo někdo, kdo ví čím si procházíte, kdo to zažil. Když jsem se začala psát nebo povídat s lidmi, kteří mají epilepsii, moc mi to pomohlo. Zjistila jsem že nejsem blázen, ale v celku normální holka.
Nikdy nezapomínejte na své koníčky. Pokud vám doktor nějaký zakáže, hledejte alternativu, neuzavírejte se do sebe, sportujte. Nepodceňujte ani bylinky. Pokud špatně spíte pijte meduňkový čaj na noc, upravte si jídelníček, abyste se cítili dobře a klidně si pořiďte čaj na epilepsii a z vlastní zkušenosti vím že to funguje.
Nejlepší by bylo neonemocnět. Dá se to zvládnout, ale proč to muset zvládat ? Nestojí vám to za to, radši si odpustíte pár večírků, pár skleniček alkoholu a více spěte. Snažte se brát život s nadhledem a v pohodě.
Vaše Epilepsyylife
0 comments