Smířit nebo nesmířit se se smrtí blízkého člověka
Vlastně námětem na sepsání tohohle článku nevím upřímně, kde vznikl. Upřímně jsem jednou v sobotu, když jsem byla na přesčase v práci přemýšlela při poslouchání nějakých písniček, kdy mě asi napadl tento článek.
Není žádný takový ten veselý článek, spíš upřímný ohledně toho co jsem si prožila. Upřímně o takových věcech se člověka, který zažil smrt někoho hodně blízkého, který byl pro něho důležitý strašně těžký. Každý člověk tyhle věci snáší jinak. Někdo potřebuje čas, aby se z toho sebral, někomu však nestačí ani třeba 9 let skoro aby se s odchodem někoho blízkého srovnal. V tomhle případě to bylo u mě taky, že doteď jsem se s jeho odchodem nesmířila, spíš se snažím žít dál, jelikož on by nechtěl abych se trápila věčně.
Říkáte si o koho jde a proč to sem teď cpu? Když to bude už skoro 9 let ? Upřímně nejen, že jsem to někde četla, ale sama si myslím, že některé věci ať už ty dobré nebo ty špatné nezapomeneš nikdy.
Jeho odchod byl pro mě náhlý a nečekaný protože nejen, že to byla má první dětská láska, ale také to byl pro mě nejlepší kamarád, který o mě věděl tolik věcí a i přes tu velkou vzdálenost jsme si volali, když jsme mohli a proto jeho smrt byla pro mě jedna velká bolest.
Hodně let mi trvalo naučit a najít si někoho kdo bude něco jako byl právě on. Nikdy jsem ho nechtěla nahradit, ale spíš vím, že mi vždy říkával, že mám koukat aby se někdo stal stejně dobrým přítelem a kamarádem jako je on. Sice kamarádů mám hodně, ale málo kterýmu věřím. Je fakt, že tu byl až do té doby než jsem nastoupila do nový práce jen jeden který je pro mě něco jako brácha, i když se vídáme taky málo.
Když jsem v dubnu poznala svého kolegu nevnímala jsem ho. Časem a vlastně od té doby co jsem si s ním a mými kolegyněmi byli sednou jsme se nějak začli bavit víc a já poznala jak nejen on, ale i kolegyně jsou skvělé osoby. Na podzim, kdy se u nás konají každoroční oslavy dabingu když jsem původně tam šla s kámoškami ale pak jsem to zakotvila u stolu kde seděl nejen on, ale i další lidi od nás z práce. Povídali jsme a já poznala jak ještě víc je to super člověk. Pak se událi věci, které nebyli pro mě příznivé ale i s ohledem na to všechno vím, že mu můžu věřit.
To jsem trochu odbočila.
Neříkám že se někde s jeho smrtí smířím spíš vůbec. Ale myslím, že nelze pohřbít něco co jste s tím člověkem měli spoustu let měli. Hlavně nechtít zpět zemřelého zpět i když ze začátku byste to tak chtěli s odstupem času víte, že je mu tam lépe a že z nebe na Vás dává někdo pozor. Nejen, že na mě z nebe dává pozor nejen on, ale i babička, děda a strejda. Ti všichni zemřeli když jsem byla ještě dítě.
Je fakt, že já jsem od té doby dost a hodně občas uzavřená do sebe, tak občas když to praskne je na pokraji svých sil. Tohle třeba spousta lidí neví stejně tak to, že i já jsem si prošla kolikrát psychickou šikanou na střední škole. Ale o tom zase někdy jindy.
A co každý rok abych navázala třeba s ním vztah ? Jak na dušičky, tak na den jeho úmrtí na Vánoce mám zapálenou svíčku. Ale četla jsem i někde, že i když chceš od zemřelého radu, poradit a pomoc měla bys zapálit svíčku, ale osobně jsem to nezkoušela.
Jaký názor na tohle máte Vy?
Vaše Epilepsyylife
2 comments
Mně před necelýma dvěma měsíci zemřela babička a myslím si, že nakonec člověku stejně nezbyde nic jiného, než se s tím smířit.. To ale neznamená, že člověk na toho člověka zapomene, nebo že to bude míň bolet. Nevím, sama se teď ve svých pocitech dost plácám..
OdpovědětVymazatAnother Dominika
I když tenhle člověk zemřel skoro před 9 lety, prostě nikdy na něho nezapomenu a pořád v skrytu duše doufám, že jednou poznám někoho podobného jako byl on sám. Řeknu, že i po skoro 9 letech to bolí možná méně, ale bolí.
OdpovědětVymazat