Čtenářská výzva: Alena Mornštajnová - Tiché roky

Dneska tu mám pro Vás po delší době opět recenzi na knížku do čtenářské výzvy, kterou nedávno konečně dočetla.

Jedná se o další knížku od Aleny Mornštajnové. Byla jsem na ní docela zvědavá a četla jsem ji postupně jelikož najednou bych to asi nedala.

Je to příběh poutavý a emočně velmi silné rodinné drama. Příběh jak o otcovské, ale i manželské lásce, o rodinných tajemství, nepochopení, velkých křivdách, bolesti a osamocení. Příběh skalního komunisty Svatopluka se prolíná s příběhem Bohdany, jeho velmi osamocené a ublížené dcery.

Já se do čtení pustila ještě v období karantény, byla jsem sama zvědavá jak se mi tato knížka bude líbit když ji všichni na sociálních sítích tak hrozně propagovali a chválili. Radši jsem nečetla žádné recenze, chtěla jsem si na tuto knížku udělat svůj vlastní úsudek.

Kniha poukazuje také na problematiku, která se v rodinách děla a děje. Co se vše děje nebo může stát když před něčím utíkáte a nejste k sobě upřímní. Jak mohou mít nevyřčená slova negativní až fatální následky na rodinu jako celek. Jak může mlčení zraňovat a kolik zbytečné bolesti může vzniknout když spolu ti nejbližší nemluví.

Tiché roky je pro mě nádherná kniha. Spousta věcí, které se tam dějí znám i z vlastní zkušenosti. Člověk zjistí, že se to děje a dělo vždycky akorát se o některých věcech moc nemluví.

Autorka dokáže ve svých knihách nalákat čtenáře na svoji vlnu. Čtenář se dokáže při čtení vcítit do hlavních postav. Mě osobně místy se mi chtělo brečet, bylo mi smutno, chtěla jsem křičet, ať se to všechno zastaví nebo ať to mezi sebou spraví.

Nevím jak to autorka dělá, ale každá její kniha mě dostane. Nerada srovnávám knihy, ale každá její kniha má svoje. Její styl se čte hrozně lehce a hbitě. Nezamotává nijak s postavami, nemoralizuje, nesoudí. Oproti Haně se mě Tiché roky dotkly více po osobní stránce.

Četl jste někdo Tiché roky a jaký na Vás dělá dojem?

Vaše Epilepsyylife